Nervový systém a hubnutí: proč kalorie nejsou první krok

Nezdá se vám tak trochu, že nám něco uniká?

Pokud chceme například zhubnout a nedaří se nám to, ze všech stran se na nás valí rady – kalorický deficit, dostatek bílkovin, víc pohybu, víc disciplíny. Čísla. Výpočty. Tabulky. Jenže opravdu celé naše tělo stojí jen na číslech v přijatých kaloriích a makroživinách? Je to stejné, jako kdybychom si pustili film od poloviny a snažili se pochopit jeho konec, aniž bychom věděli, co mu předcházelo.

Tou první a nejpodstatnější věcí, kterou by sis měl při jakémkoliv cíli položit, není otázka, kolik máš jíst, ale v jakém stavu se teď nachází tvoje tělo. Ne sbírat další informace zvenku, ale obrátit pozornost dovnitř. Protože je klidně možné, že se při svém snažení o změnu nacházíš v pozici, kdy stojíš zády k cíli a běžíš přesně opačným směrem.

Pokud je totiž tvoje vnitřní nastavení v chronickém stresu, jsi permanentně v sympatické aktivaci. V krvi převládá kortizol, buňky si postupně vytváří inzulinovou rezistenci a tvoje energie i nálada kolísá jako hladina jezera během silného větru – chvíli klidná, chvíli rozbouřená, bez stability. Přes informační obezitu o výživě, tréninku a výkonnosti už ani nevnímáš signály těla a první, co na tebe všude křičí, je: musíš jít do deficitu. Tak si upravíš stravu, ubereš jídlo, přidáš pohyb – jenže pokud to uděláš ve stavu, kdy už jsi přetížený, přidáváš tím tělu další stres.

Z chemického hlediska tím ještě víc zvyšuješ hladiny stresových hormonů, posiluješ signál nedostatku, tělo přepíná do úsporného režimu, zpomaluje metabolismus, ještě víc si chrání své zásoby a zhoršuje se citlivost buněk na inzulin. Mozek a tělo to nevnímají jako „hubnutí“, ale jako hrozbu. A hrozby se přece neřeší uvolněním, ale obranou. A tak se může stát, že i když jsi v kalorickém deficitu, hýbeš se a snažíš se, tělo nehubne, protože s ním nejsi v souladu.

V tom druhém případě, právě když se na chvíli zastavíš, otočíš se čelem k cíli a uděláš alespoň dva kroky zpět, paradoxně si tím vylepšíš startovní pozici. Uvědomíš si, že nejsi doma. Pořád něco řešíš, běháš kolem práce, vztahů, výkonu, povinností, auta, zahrady, ale skoro nikdy nejsi uvnitř vlastního domu – ve svém těle. A právě tam se odehrává všechno důležité.

Zpomalit neznamená rezignovat. Znamená snížit sympatickou aktivaci a umožnit tělu přepnout do parasympatického režimu, kde může regenerovat, opravovat, stabilizovat. Množství hormonů kolujících v krvi a rovnováha neurotransmiterů v mozku se nemění jen myšlenkami, ale tím, jak spíš, dýcháš, jaký máš rytmus dne, jaké světlo na sebe pouštíš, jak se hýbeš, jak vnímáš vlastní tělo a jaké máš v něm bezpečí. Nejde jen o dech, ale o celkový návrat k vnitřnímu prostředí.

A právě tady se přirozeně dostáváme i k mozkovým vlnám. Když jsi dlouhodobě ve stresu, tvůj mozek jede převážně na vysokých beta vlnách – v napětí, pohotovosti, neustálém vyhodnocování. Ale když se začneš vracet domů do těla, zpomalovat, vytvářet bezpečí a pravidelný rytmus, mozek postupně přechází do klidnějších stavů alfa a theta, a během kvalitního hlubokého spánku až do delta vln. Právě v tomto stavu se odehrává největší hormonální obnova, buněčná regenerace a metabolická stabilizace. V deltě se tělo skutečně opravuje. A pokud se do tohoto rytmu vracíš často a přirozeně, celé vnitřní prostředí se začne přelaďovat. A tělo, které se cítí v bezpečí, už nemá důvod bojovat.

Možná tedy není hlavní problém v tom, že bychom nevěděli, kolik jíst. Možná jsme jen zapomněli, odkud se to všechno vlastně řídí. Protože dokud nejsi doma ve svém těle, žádná rovnice ti nepomůže. A ve chvíli, kdy se domů vrátíš, začne dávat smysl všechno ostatní.

Závěr:

• Hubnutí nezačíná u kalorií, ale u nervového systému.

• Chronický stres brání spalování tuku.

• Tělo ve stresu nehubne, ale chrání se.

• Sympatikus = blok pro přirozené hubnutí.

• Nejdřív se vrať do těla, pak řeš deficit.